Potřebovala jsem si utřídit myšlenky, provést nějakou formou psychohygienu, vypsat se. Proto vznikl tento příspěvek.
V posledních dnech ve mně, silněji než obvykle, rezonuje téma důvěry v děti, žáky. Vede mě k tomu několik zážitků.
První:
Ve školní třídě mají děti na 1. stupni něco jako čtenářský metr. Za každou přečtenou knížku popolezou výš a až se vyšplhají nahoru – počet knih je pevně stanoven, dostanou samolepku.
Hlavou mi letí otázky:
Proč konkrétní počet knih bez kritérií?
Na základě čeho někdo rozhodl o tom, že právě tento počet je pro všechny děti ve třídě ten správný?
Proč potřebují děti (nebo učitelka?) vnější motivaci?
Jeden žák, říkejme mu třeba Vašek, jednoho dne doma řekne: ,, Musím si zapsat přečtenou knížku do deníčku.“ Maminka to zaslechne a v tu chvíli se dozví o existenci šplhání za samolepkou (v březnu). Zeptá se: ,, A proč si teď zapisuješ, když jsi to dříve nedělal?“ ,,Paní učitelka říkala, že si mám něco zapsat.“ Vašek čte v průměru jednu knihu za tři dny. Čtení je jeho vášeň. Zhruba za týden si maminka všimne, že si Vašek nezapisuje přečtené knihy. ,,Proč si nic nezapisuješ?“ obrátí se na synka. ,,Ne, mami, nebudu nic psát, paní učitelka mi řekla, že když to od tebe nemám podepsaný, že to neplatí.“
Druhý:
,,Mami, podepiš mi domácí úkol.“ ,,Proč?“ ,,Aby mi věřili, že jsem ho psal doma.“
Opět marně hledám odpověď na otázky?
Proč je důležitý podpis rodiče? Co tím dítěti sdělujeme? Že jemu se nevěří?
Proč se domácí úkol musí psát doma?
Třetí:
Do jedné školní třídy chodí matematicky nadaný kluk. Dokáže zpaměti vypočítat i složitější příklady. Paní učitelka dětem zadala domácí úkol a on se rozhodl, že ho udělá ústně. Zápisy považuje za zbytečné. Je to přece ,,jasný jak facka“. Druhý den přijde ze školy domů a říká:,, Paní učitelka mi nevěří. Nevěří, že jsem to vypočítal zpaměti.“ Na dotaz maminky upřesní, že si to ani neověřila, protože na to nemá čas.
Vztah s paní učitelkou je pro dítě na 1. stupni velmi důležitý. Neméně důležité je budování vnitřní motivace dětí a učení se pro život.
Po těch mnoha letech, strávených ve školství, nějak ztrácím víru v možnou změnu. Ale naděje umírá poslední, proto jsem moc ráda, když u svých kolegů - lektorů vidím, že to jde dělat i jinak. Přesvědčit se můžete sami na jejich webinářích pro 1. stupeň ZŠ. A pokud máte vy sami nějakou dobrou zkušenost ze své praxe, napište nám ji, my ji předáme dalším jako inspiraci.
Předem děkuji.
Mgr. Ivana Hrubá Eliášová
http://maly-princ.cz/
https://www.ucitelnice.cz/author/821
https://www.ucitelnice.cz/author/16107
https://www.youtube.com/user/eliasovaivana/videos
Důvěřujme dětem
Potřebovala jsem si utřídit myšlenky, provést nějakou formou psychohygienu, vypsat se. Proto vznikl tento příspěvek.
V posledních dnech ve mně, silněji než obvykle, rezonuje téma důvěry v děti, žáky. Vede mě k tomu několik zážitků.
První:
Ve školní třídě mají děti na 1. stupni něco jako čtenářský metr. Za každou přečtenou knížku popolezou výš a až se vyšplhají nahoru – počet knih je pevně stanoven, dostanou samolepku.
Hlavou mi letí otázky:
Proč konkrétní počet knih bez kritérií?
Na základě čeho někdo rozhodl o tom, že právě tento počet je pro všechny děti ve třídě ten správný?
Proč potřebují děti (nebo učitelka?) vnější motivaci?
Jeden žák, říkejme mu třeba Vašek, jednoho dne doma řekne: ,, Musím si zapsat přečtenou knížku do deníčku.“ Maminka to zaslechne a v tu chvíli se dozví o existenci šplhání za samolepkou (v březnu). Zeptá se: ,, A proč si teď zapisuješ, když jsi to dříve nedělal?“ ,,Paní učitelka říkala, že si mám něco zapsat.“ Vašek čte v průměru jednu knihu za tři dny. Čtení je jeho vášeň. Zhruba za týden si maminka všimne, že si Vašek nezapisuje přečtené knihy. ,,Proč si nic nezapisuješ?“ obrátí se na synka. ,,Ne, mami, nebudu nic psát, paní učitelka mi řekla, že když to od tebe nemám podepsaný, že to neplatí.“
Druhý:
,,Mami, podepiš mi domácí úkol.“ ,,Proč?“ ,,Aby mi věřili, že jsem ho psal doma.“
Opět marně hledám odpověď na otázky?
Proč je důležitý podpis rodiče? Co tím dítěti sdělujeme? Že jemu se nevěří?
Proč se domácí úkol musí psát doma?
Třetí:
Do jedné školní třídy chodí matematicky nadaný kluk. Dokáže zpaměti vypočítat i složitější příklady. Paní učitelka dětem zadala domácí úkol a on se rozhodl, že ho udělá ústně. Zápisy považuje za zbytečné. Je to přece ,,jasný jak facka“. Druhý den přijde ze školy domů a říká:,, Paní učitelka mi nevěří. Nevěří, že jsem to vypočítal zpaměti.“ Na dotaz maminky upřesní, že si to ani neověřila, protože na to nemá čas.
Vztah s paní učitelkou je pro dítě na 1. stupni velmi důležitý. Neméně důležité je budování vnitřní motivace dětí a učení se pro život.
Po těch mnoha letech, strávených ve školství, nějak ztrácím víru v možnou změnu. Ale naděje umírá poslední, proto jsem moc ráda, když u svých kolegů - lektorů vidím, že to jde dělat i jinak. Přesvědčit se můžete sami na jejich webinářích pro 1. stupeň ZŠ. A pokud máte vy sami nějakou dobrou zkušenost ze své praxe, napište nám ji, my ji předáme dalším jako inspiraci.
Předem děkuji.
Mgr. Ivana Hrubá Eliášová
http://maly-princ.cz/
https://www.ucitelnice.cz/author/821
https://www.ucitelnice.cz/author/16107
https://www.youtube.com/user/eliasovaivana/videos