Kopírka - dobrý sluha, zlý pán

Dobrý sluha
Před vánočními a letními prázdninami přicházely moje děti pokaždé s naditou aktovkou, a já očekávala nějaký hodně objemný dárek. Místo sady nerez hrnců vždy vytáhly obrovskou hromadu tištěných papírů. V první třídě to byly různorodé obrázky na vymalování, často nedomalované, později to byly zápisy látky, pracovní listy na procvičení učiva, okopírované části učebnic aj. Však to většina z vás zná. Nemám problém s přebytečným papírem, máme doma krb. Ale občas se mi vloudila na mysl myšlenka: Bylo to potřeba? Bylo toho tolik potřeba?

Během své letité praxe jsem zažila několik kopírovacích extrémů. První byl hned při mém nástupu do školství. Tisk byl omezen jen na nutné záležitosti, tiskárna byla v ředitelně. Pamatuji si, jak jsem potřebovala nakopírovat pro žáky texty a básně do literatury. Zkopírovala jsem je, nastříhala a pak lepila na papír, abych je mohla rozkopírovat do dvojice pro žáky. Aby se na papír něco vešlo, musely být některé básně otočené na bok. Později se pořídila kopírka do sborovny. Byla střežena jako nedobytná pevnost. Každý tisk kolegové komentovali jako zhýralost a rozmařilost. Naštěstí máme občas volné hodiny, kdy kolegové učí. Jinak bych asi psala na hliněné tabulky rákosem.

Při nástupu nového ředitele bylo potřeba vyjasnit si některé věci ohledně čtenářství. České děti jsou na tom s porozuměním textu bledě, je potřeba s textem pracovat. Od té doby nastala kopírovací svoboda, otevřely se před nás nové možnosti práce, začali jsme vytvářet materiály a výuka začala být zábavnější.

Zlý pán
Když se dívám dětem na jejich hromádku, mám pocit, že se stavidla otevřela a vlna kopírování zaplavila školy. Protože smíme, tak si s tím nelámeme hlavu. Co nám přijde pod ruku, to vytiskneme 30krát.

Mladá generace učitelů navíc objevila kouzlo Canvy. Cokoli můžeme udělat krásně barevné, vytváříme různorodé nadpisy a obrázky. Také já občas plýtvám. Procházím si někdy svoje materiály do výuky a říkám si, tady jsem mohla zmenšit písmo, tady je zbytečné místo. Úcta k přírodním zdrojům mi však stále velí, abych tiskla na obě strany, úsporně a pokud to není vyloženě vhodné, tak černobíle.

Možnosti, o kterých se nám kdysi nezdálo, nás také naučily předkládat dětem doplňovačky, kde dopíšou jen jedno slovo. Je to přehledné, hezké, praktické. Miluji grafy, tabulky a doplňovačky. Ale když dám dětem prázdný papír, aby napsaly smysluplnou odpověď, čtu holé nesmysly. Proto čím dál víc nabízím dětem jen sešit. Učím děti na 2. stupni, jak vést zápis, že by neměly psát hned zkraje, ale kousek vynechat, že by měly psát na listy tak, jak jdou za sebou, že je zbytečné vynechat půl strany, když se na ni dá psát… A říkám si, proč to nevědí?

Na střední škole žáci 1. ročníku přednesli na školním senátu návrh, že by si přáli mít natištěné testy. Mají potíže psát na papír. Já mám potíže dohledat v jejich zápisu odpovědi. Nepíšou podle posloupnosti otázek, píšou dolů, pak do strany, pak pokračují zase směrem dolů… Čísla otázek přeskakují. A zase si říkám proč?

Jako bychom stále potřebovali zkoušet extrémy. Pojďme tisk využívat rozumně. Važme si toho, že tisknout můžeme, dejme dětem natištěný text, do kterého budou psát a podtrhávat, ale není přece potřeba vytvářet na každou probíranou látku barevný plakát.

Pojďme myslet
- na přírodu (Kolik stojí papír a tisk?)
- na děti (Dopřejme jim texty a grafické organizéry, ale v úměrné míře, aby také psaly ve větách.)
- na práci autorů učebnic, od kterých bez uzardění kopírujeme jejich práci a nápady